Adam Ondráček

Producent podle Camuse

Vymyslet, zorganizovat, naplánovat, přesvědčit - to všechno jsou kompetence hlavního hnacího motoru Fřesh Fľesh Adama Ondráčka, producenta a dočasného šéfredaktora. Taky v tom vidíte podtextem napsané slovo stres? I s tím dokáže manipulovat kreativně.

Galerie

Kreativní a tvůrčí – to je vůbec dobrý popis stylu, jakým Adam přistupuje ke své práci. Ať už jde o produkci, organizaci, psaní nebo třeba žehlení košilí. Zdá se, že je takový přístup správný, ve svých jednadvaceti stihl pracovat v televizi, podílet se na projektech jako je Divadlo Continuo a dalších. Přehršel pracovních příležitostí v jeho CV má asi na svědomí lehký workoholismus, kdy sám říká, že největší závislostí je práce.

Často pracuje doma u počítače, možná proto je jeho oblíbený hudební nosič těžko přenosné vinyly. Ty vystřídaly v jeho hudební knihovničce kazety se Smetanou, Prodigy a Penery strýčka Homeboye. Podotýkám, že nejde o náhodný sled jmen, ale o zachycení hudebního vývoje. V tomto pořadí. Dnes si pouští časem prověřené Pink Floyd nebo Arethu Franklin.

Slovenský Pražák, to by asi bylo nejtrefnější označení pro člověka, který za svojí mateřštinu bere slovenštinu a vyrostl na Malé Straně. Vůbec je škála jazyků, kterými se dokáže domluvit dost široká. Sám tvrdí, že základní komunikaci se v cizím jazyce naučíte za jeden měsíc. Po třech letech mých neúspěšných bitek se základy španělštiny v tom vidím jen důkaz Adamova životního postoje. Do vlastního života se prostě musíte aktivně angažovat. Nepřipomíná vám to jedno známé české přísloví?

ROZHOVOR

O životě, o práci a ani trochu o počasí

Z tvého životopisu vyplývá, že jsi pracoval jako produkční hned v několika divadelních souborech nebo jiných spolcích . Přitahuje tě víc proces spjatý s administrativou, než samotná tvůrčí práce?

K organizaci jsem se dostal na konci střední školy, ani to nebyla produkce v plném slova smyslu. Vzniklo to z toho, že jsem po celou střední hodně psal a myslel si, že se budu živit literaturou. Pak jsme s partou lidí narazili na klasický pocit mladého autora– pocit, že nemáme kde publikovat. Chtěli jsme hlavně uznání práva na to, že máme právo někde být vidět a proto logicky vyplynula potřeba prostoru, kde bychom mohli publikovat a já se ujal organizace. U té jsem už zůstal a to je vlastně důvod, proč jsem skončil u FF i u dalších projektů a postupně se dostal k produkci. U té je pravda, že k ní administrativa neodmyslitelně patří. Já to však vidím podle slov svého bývalého šéfa, Jakuba Vedrala, který řekl, že produkce je specifický umělecký žánr. Ten zahrnuje to, že občas třeba musíte celou noc řídit v dešti nebo shánět jahody o půlnoci, ale když pak stojíte a slyšíte potlesk, tak to stojí za to. Nejde tedy říct, že nedělám tvůrčí práci. Já si prostě myslím, že i produkce jde dělat kreativně.

Napadlo tě už někdy napsat knížku?

Takový nápad jsem samozřejmě měl, už během střední. Na své první škole, gymnáziu Minerva, jsem totiž moc nezapadal do místního zbohatlického prostředí, kde hlavním školním sportem bylo pomlouvání a tak jsem si celý rok psal do jednoho sešitu knížku. Sice jsem jí od té doby nedokončil, ale jsem minimálně rozhodnutý v tom pokračovat.

A co nějaké koníčky, závislosti, věci co tě baví?

Já jsem nad tím nedávno přemýšlel. Fotil jsem, psal jsem, cvičil jsem aikido, ale už nic z toho nedělám. Jediné, na čem jsem úplně závislej, je moje práce. Až v poslední době se mi povedlo nějak začít ctít víkendy, kdy si každou sobotu udělám volno a v neděli jezdím za rodinou.

Co třeba tak rád děláš po večerech?

Já z toho asi vyzním jako strašně nudný patron, ale třeba včera jsem celý večer žehlil. Košile jsou vážně těžká záležitost. Jinak pracuju na projektech nebo se stýkám s lidmi, kteří se na nich podílí. Samozřejmě, že občas proběhne i nějaký celonoční tah, mám ale radši posezení s pár lidmi, se kterými si opravdu rozumím a to pak klidně propovídáme až do rána.

Mnoho lidí má nějakou knížku, kterou přečetli někdy ve třinácti – čtrnácti a natolik je svým obsahem ovlivnila, že ji berou jako zlomový bod, po kterém se jim změnil život. Máš takovou?

Přesně takovou mám. Jednoho dne jsem opuštěně seděl před naší obrovskou domácí knihovnou a rozhodl jsem se, že něco namátkou vytáhnu a začnu to číst. Bylo mi dvanáct a to něco byl Mor od Alberta Camuse. Tenkrát jsem tomu prakticky nerozuměl. Znovu jsem se k Moru vrátil v patnácti, kdy jsem procházel klasickou pubertální krizí a naprosto jsem se ztotožnil s myšlenkami humanismu a existencialismu, které jsou v knize. Málem jsem pod tímto vlivem odjel na rok dobrovolničit do Ugandy s humanitární organizací Adra, z čehož nakonec sešlo když zjistili, že mi ještě nebylo osmnáct. Narazil jsem ale na Humanistické hnutí, kde mi přišlo, že sledují ideály humanismu podle Camuse a chvíli jsem byl i součástí iniciativy Ne základnám. S tou jsme pořádali třeba akce, kdy jsem s tzv. rychlou pětkou pověsil osmimetrový transparent na orloj. Ze všeho jsem postupně vystřízlivěl, protože tam ty mnou hledané ideály přímo nebyly. Činnost ve všech těchto spolcích měla ale zásadní vliv na můj životní postoj, přivedly mě k aktivnímu, angažovanému vnímání života, s čímž souvisí i ta organizace.

FF dělá profily lidem, kteří nejsou moc známí. Mnozí lidé zastávají názor, že pokud má někdo talent, prorazí sám. Co si o tom myslíš a proč někdo známý je a někdo není?

Já si myslím, že o známosti na mainstreamové scéně nerozhodují parametry kvality. Hlavní kritérium našeho projektu ani není to, že nejsou ti interpreti vůbec známí, ale to, že naše prezentace jim pomůže posunout se někam dál a dosáhnout, kam by jinak nedosáhli. Třeba jsou to lidé z regionů nebo ze Slovenska, kteří se potřebují prosadit v Praze. Protože ta otázka úspěchu často nestojí na talentu, ale na obrovské dávce štěstí a bohužel stále ve velké míře funguje klientelismus. Třetí věc je, že se dnes víc kouká na styl, než na obsah. Je to třeba ten fenomén hipster life, kterému se snažím bránit. Hipsters jsou jednoznačně americkou deklarací přístupu k umění jako komoditě. Já si myslím, že to je způsob, který vykrádá jakoukoli kvalitu a prostě staví jen na stylu. Pro umění je dobré kombinovat ten věcný americký přístup, který na umění hodnotí styl, promotion a PR s evropským, který staví na hodnotě tvůrčího vkladu a umělecké potence.

Tak a závěrečná otázka, jaký máš pocit ze současného vývoje Fľeshe?

Spousta věcí ještě nefunguje. Je nutný brát ohled na to, že i když projekt vznikl před dvěma roky, od začátku se rozjíždí až letos. Určitě vidím velký nepoměr v tom, co deklarujeme a v tom, co se nám už povedlo, ale v rámci možností, které jsme měli, si myslím, že se daří. Rozhodně ale jsme na dobré cestě. Do budoucna bych si nejvíc přál, aby byl projekt typu Fřesh Fľesh, který propojuje kulturu, mladé lidi a edukativní rozměr, uznán veřejností jako právoplatná a potřebná věc. Jak to ostatně minulý rok říkal i Václav Havel, chtěl bych, aby aktivní kultura přestala být brána jako nadstavba.

Adam Ondráček / / koordinátor projektu a šéfredaktor Fřesh Fl'esh Mag / / adam.ondracek(at)freshflesh.cz

Text: Alina Shupiková

Komentáře