Přeskočit na obsah stránky

Den ve znamení bílé pantomimy

Den ve znamení bílé pantomimy

Jestliže na představeních prvního dne festivalu
Za dveřmi je Nultý bod padlo jen několik málo slov, druhý den zavládlo úplné ticho. Ticho verbální a kontemplativní, kontrastující s drásavým křikem gest, mimiky a pohybu.  

„Neboj se, oni tě nekousnou, vždyť mají zlaté zuby“
Německou divadelní společnost Grotest Maru a jejich představení Parada Narrnia přivítalo slunné a teplé odpoledne. Bělostné postavy na chůdách pluly ulicemi jako bytosti z imaginárního světa. Nevíme, kým jsou, ani kam a proč za doprovodu groteskního slouhy kráčí –putují, možná i bez cíle - a diváci se dobrovolně vydávají na cestu s nimi. Cestování šestičlenné pohádkové výpravy bylo okouzlující podívanou a pro děti jistě velkým zážitkem (zaslechla jsem několik rozhovorů rodičů s dětmi, část jednoho z nich jsem si dovolila použít v mezititulku). Udivovala jsem se jaké kreace postavy, vysoké dobré tři metry, předváděly. Vizuálně přitažlivější se však mohlo zdát jejich využívání architektury historického centra Prahy – kopírovaly oblouky, vyplňovaly výklenky, jako ve vichru lomcovaly tělem kolem pražského Orloje. Škoda jen, že většině diváků (a myslím, že i hercům) znepříjemňoval počátek vystoupení rušivý element, kterým nebyl nikdo jiný, než pražská postavička Bohouš (foto brzy dodáme), hlásající nesmysly do svého dětského megafonu. Organizátoři jej „zpacifikovali“ až po dlouhých patnácti minutách. Ale i to asi patří k pouličnímu divadlu.
 


 

Vojna jako cirkus, nebo cirkus jako vojna?
Navzdory některým komickým prvkům, bylo v odpoledním představení cítit závan melancholie, zároveň však zůstávalo až dětsky hravé a jemné. Večerní představení téže divadelní skupiny Phalanx Bamboo bylo pravým opakem – ani závan po komičnu, hře či sebeironii, ale neměnné a vážné, odhodlané i odevzdané výrazy. Myslím, že jsem nebyla sama, kdo měl z vystoupení zvláštní pocit. Název odkazuje na falangu, kdy pomyslné vojsko magických postav na chůdách vytváří bojové formace dle svého vojevůdce, černého dirigenta s rákoskou. Neméně zajímavá mi ale přišla poznámka Jany Netíkové: „Mně to jednoznačně evokuje cirkusovou drezuru.“ Ušlechtilá zvířata, větší a silnější, než jejich trýznitel, uposlechnou (popoháněni údery rákosky) každému pokynu k pohybu. I krásná asistentka, tak typická pro cirkusová a varietní vystoupení jako pouhý usmívající se model pro potěšení oka diváka, je v moci svého krotitele. A přestože se raduje, když je mučiteli uštědřeno několikero ran, opět mu nakonec v adoračním gestu podá rákosku, aby mohl pokračovat ve své práci. Vykládání obsahu Phalanx Bamboo se může lišit, přesto odkazuje k témuž - vojsko nebo cirkusová drezura, obojí je cvičení živého tvora, jeho ovládání a podmanění pro pobavení nebo dosažení vlastních cílů.

Bez doslovného překladu
Až nečekaně tematicky podobné mi přišlo fyzické divadlo USSR Was here ruské skupiny BlackSKYWhite, které se odehrálo v Divadle v Celetné. Oživení postavy, její vedení, ovlivňování a omezení svobodné vůle. Že by odkaz na éru, kdy si Sovětský svaz nárokoval práva na řízení jiných zemí? Představení bylo ukázkou dech beroucího tanečního výkonu obou performerů, jejich jedinečné práce se světlem a neskutečně reálných loutek. Děj se mi však ztrácel a vystoupení se stalo „pouze“ unikátní vizuální podívanou. Při některých pohybech a výrazech aktérů mě napadlo, proč Hollywoodská produkce utrácí peníze za speciální digitální efekty, když je člověk dokáže za asistence správného nasvícení vytvořit svým vlastním tělem. Oslnivé, avšak poměrně dlouhé: „Mohlo to být kratší, místy jsem se už trošku nudil, protože šlo v podstatě pořád o to samé“ (divák sedící vedle mě, který pořád sledoval mobil - no musela jsem se ho zeptat). Potlesk však trval několik minut, tudíž jeho názor nesdílela převážná většina hlediště.   

 
 Ukázka jednoho z vystoupení skupiny BlackSKYWhite.


Druhý den festivalu nebyl vůbec tak tematicky (výrazově více méně ano) různorodý, jako tomu bylo v pondělí. Byl to den mimů a bílého líčení, stejně jako i těžko čitelných vystoupení: „Musím říct, že jsem se dnes místy solidně ztrácel.“ (Michal). Vlastně mě to ani nepřekvapilo, protože sám Petr Boháč, ředitel Nultého bodu, v jednom z rozhovorů zmínil, že v Čechách dosud neumíme číst alternativní divadlo. Je ale právě jedním z přínosů festivalů tohoto druhu, aby divákům ukázaly trochu jinou podívanou, vyprávění vážných příběhů beze slov. Někdy nám gesta sdělí mnohem více.
 

A jen tak pod čarou můj tip na dnešek: Teatr Novogo Fronta a jejich site-specific divadlo DOTEX.věnováno, které vytvořili v rámci festivalu Za dveřmi je Nultý bod speciálně pro průmyslové prostory Bubenské 1. (mapa). Představení začíná ve 22:00.
 
 
Text: Petra Skřiváčková, petra.skrivackova@freshflesh.cz
Foto: Pro Fřesh Fľesh Mag Michal Hančovský.

 
 
Komentáře