Neděle - závěr víkendu, který předznamenává příchod nového týdne - byla zároveň koncem divadelního festivalu Za dveřmi je Nultý bod. Na pražském náměstí Míru proběhlo představení světoznámého Noriho Sawy, který fascinoval diváky svými promyšlenými loutkami, japonskou poetikou i energickým výkonem. Přihlížející opět bavilo i představení divadla The Winged ragons Theatre, kteří se dle mého cítili mnohem uvolněněji a sebevědoměji, než tomu bylo při jejich prvním festivalovém vystoupení.

Ačkoliv se počasí nad pouliční scénou opět mračilo, komplikace organizátorům festivalu přinesla spíše nepozornost městských úředníků, než cokoliv jiného. Očekávané vystoupení Spitfire Company s názvem Traffic Dance, na které jsem se osobně velice těšila a za kterým na náměstí proudily početné skupinky lidí, bohužel neproběhlo. Přestože měl festival Za dveřmi je Nultý bod zajištěn zábor před kostelem na náměstí Míru s dostatečným předstihem, na prostranství se rozvalovalo několik nevkusných bílých stanů, zajišťujících catering pro natáčení nejmenovaného amerického akčního seriálu (jistě vysoké umělecké kvality, nečekaných situací a dech beroucích hereckých výkonů, jak tomu ostatně u obdobné filmové produkce bývá). Náhradou mělo být přicházivším divákům představení Malíři Bratrů v Tricku, premiérově uvedeném v rámci sobotního programu. Někteří z diváků se s nastalou situací smířili bez větších výhrad: „Přišla jsem na Spitfire Company a samozřejmě mě mrzí, že je neuvidím. Jsem ale ráda, že je tady náhradní program, kdybych se sem vláčela úplně zbytečně, tak bych byla naštvaná,“ jiní však po zjištění změny programu na předpokládanou hodinu vystoupení ani nedorazili: „Aha, to je dost škoda. Chtěl jsem jít jen na Traffic Dance. Mě žonglování moc nepřitahuje, tak jsem myslel, že si dnes na festivalu užiju i něco trochu jiného.“ V podstatě se s nastalou situací nedalo nic moc dělat, neb úředníčci v neděli neúřadují a sami filmaři disponovali nezbytným povolením. Představení však potřebovalo svůj prostor a přirozené kulisy náměstí, nikoliv utlačování a několikero nežádoucích, téměř všudypřítomných, bílých rekvizit.
 

 Odvolané představení Traffic Dance na náměstí Jiřího z Poděbrad.

Stejně jako dny předešlé, i v závěru se na festivalu objevilo nějaké to večerní eso. Tentokrát jím byl uznávaný představitel pantomimy a fyzického divadla Paolo Nani se svým, již řadu let úspěšným, vystoupením The Letter. V podstatě banální děj, který sám Paolo Nani uvedl jako: „Ahoj všichni, tento příběh je o ničem. Jeden chlapík přijde a dá si drink …“, je představen několikera různými způsoby, které diváky v hledišti Divadla v Celetné rozesmívaly po celou dobu performance. V každé scénce nový výraz, v každé scénce neskutečné množství sebeironie a grotesky, v každé scénce komunikace s divákem (slečna Martina si za kooperaci s hercem dokonce vysloužila květinu).

A to je ono! Ta komunikace s divákem, kdy vystupující chtějí reakce svého publika, chtějí ho zapojit (spíše než prvoplánově, tak v návaznosti na aktuální dění), reagují na něj a bezprostředně vstupují do jeho prostoru, oživují ulice a nastolují jiné formy i způsoby hraní divadla (nové často a především pro publikum české). Festival - chceme-li škatulkovat, tak alternativního divadla - Za dveřmi je Nultý bod přispívá k překročení hranic mezi jevištěm a hledištěm i zažitého konsenzu, že se divadlo odehrává zejména v divadelní budově některé z českých činoher. Kvalitní divadlo nemusí mít jeviště ani jediný výklad podpořený odříkáním naučeného textu, je přeci jen mnohem rozmanitějším a živějším druhem umění, které divákům přináší různorodé zážitky. Přínos festivalu Za dveřmi je Nultý bod můžeme vidět především v tom, že nám umožňuje takové trošku jiné divadlo sledovat i v Česku, rozšiřuje obzory a přiváží špičky oboru z celého světa.
 

A takhle to celé začalo. Průvod V.O.S.A. Theatre, 18. července.

Letošní ročník přinesl několik změn. Tou největší byla změna termínu konání a také spojení dvou původně oddělených festivalů. Jedním je Za dveřmi, festival pouličního divadla, druhým Nultý bod, festival fyzického divadla a klaunérie. Na samém začátku mého sledování festivalového dění, jsem si pokládala otázku, zda je spojení těchto festivalů pro organizátory i diváky přínosem. Sečteno a podtrženo, ano je. Pro organizátory tím, že mohli oslovit publikum různých zájmů, náklady vkládaly efektivně pouze do jednoho realizačního týmu a společnými silami posunuli festival i do dalších rovin. Příkladem může být i série několikadenních workshopů, nazvaných Performing Arts for the Future: „Jedná se o projekt, který byl vytvořen kvůli tomu, aby festival nebyl jen produkcí různých představení, ale setkáním zkušených performerů s mladými, kteří do světa umění teprve vstupují. Z workshopů dokonce vznikly i kvalitní výstupy. Například z workshopu s Grotest Maru představení, které bylo prezentováno na Malostranském náměstí nebo s Bladder Circus Company, které diváci viděli na Noci bláznivých klaunů. Workshopy pak také přispívají i dobré atmosféře celého festivalu,“ dodává produkční Nultého bodu Aneta Kafková.
 

 Paolo Nani a jeho představení The Letter.

A čím pro diváky? Když opomenu přínos festivalu českému divadlu i jeho podobě, jak jsem naznačila výše, tak především velice různorodou dramaturgií. Návštěvníci sledující festivalový program měli možnost vybírat jak z divadla fyzického, loutkového nebo hudebního, tak z řady akrobatických, žonglérských a tanečních performancí. Na své si přišli cílení i náhodní kolemjdoucí na ulicích, stejně jako i zastánci produkce „pod střechou“ v Divadle v Celetné. Organizátorům se navíc povedlo vytvořit jakýsi meeting point, festivalové centrum (i pro mě samotnou jím byla kavárna Divadla v Celetné), kde se mohly setkávat jednotlivé divadelní soubory a své útočiště zde nalezl nejeden z diváků.

Pro mě byl festival nemalým přínosem. Dal mi něco nového a netradičního, co už nějaký čas ve sledovaném repertoáru českého divadla dost chybělo. Také mi poskytl i první návod k tomu, jak vnímat i interpretovat alternativní formy vyjadřování.

Ve zkratce, byl to velice příjemný a zážitky nabitý týden. Jo, a hrála jsem s Nolou Rae – Kdepak jinde bych tohle zažila? No řekněte.

 

Text: Petra Skřiváčková, petra.skrivackova@freshflesh.cz

Foto: Pro Fřesh Fľesh Mag Pavel Matoušek, pavel.matousek@freshflesh.cz