Vnímání pomocí doteku ruky nebo raději nové technologie? 

 

Vcházím do velkého sálu Divadla Archa a hned jako první mi padne do oka spousta malých průhledných sloupků, které jsou rozmístěny po celé scéně. Mírně mě to zaskočí a přemýšlím, k čemu by tak asi mohly sloužit. Organizátoři nás nenápadně nabádají, abychom si sedali do prostředních sedadel se slovy: ,,Důležité je být v centru dění. “ Sál není zrovna narvaný, a tak si každý to své místo velmi rychle najde. I já se usadím a očekávám vystoupení tanečního projektu ADAPT: act, který vznikl na bázi evropského projektu – Program kultura 2007. Podílejí se na něm umělci z Portugalska, Rumunska, Česka a Belgie. Jak sám přiznává hlavní umělecký koordinátor, Pavel Smetana: ,,Zpočátku to bylo velmi náročné. Taneční skupina EIRA z Lisabonu již předtím pracovala s videem, ale tady se stává interaktivní součástí interaktivní instalace.” Následuje krátký úvod  Pavla Smetany, ve kterém nám objasňuje k čemu slouží ony záhadné sloupky – jsou v nich magnetické senzory a procházejí jimi lejzrové paprsky - a celé publikum rozesměje při přesvědčování o bezpečnosti preformance, ale pozor na oční kontakt!

 

V prvních minutách vnímám jen rozpačitě se pohybující postavy. Začínám si myslet, že celá performance bude probíhat v tomto duchu. Náhle však přichází zvrat a na scéně dostávají prostor lejzrové efekty a videoprojekce. Kdo by si však myslel, že veškeré efekty zastoupí mihotající se světélka ve tmě, mýlí se! Lejzr není užíván jako pouhý světelný paprsek, ale slouží jako důmyslný architektonický nástroj. Pomocí něj se řeže do prostoru. Už začínám chápat, proč nás organizátoři nabádali, abychom seděli uprostřed. Rázem jsme uvězněni v modrém tunelu.Tančící postavy k nám proplouvají mlhou a nám skutečně připadá jako bychom se nadnášeli a putovali kosmickým prostorem. Tak jako v IMAXu lidé uhýbají před plovoucími medůzami ze strachu, že je žahnou, tak při představení ADAPT: act se publikum pokouší prodrat ruce skrze lejzrové parsky tunelu. Co vše dokáží nové technologie si uvědomuji v momentě, kdy se ze světelných paprsků vytvoří harfa, na kterou jeden z tanečníků začne hrát pomocí magnetických senzorů. Pozice tanečníka je každou milisekundu posílána přes počítač v reálném čase hudebnímu skladateli Ivanu Icherovi, který některé zvuky využívá. Tanečníci tak modulují, mění, anebo spouštějí tóny. Svým způsobem se stávají i hudebníky.Pavel Smetana to komentuje slovy: ,,Nové technologie se dají využít nejen k jakémusi efektu, což tomu tak bývá u současných tanečních vystoupení. Tanec zůstává klasický a nové technologie jsou jen dekorací.My se snažíme, aby tanečníci byli živým elementem v kosmickém prostoru a nové technologie jeho rovnocennou součástí.” Ohlasy návštěvníků: ,, To jsem vážně nečekal.” nebo  ,,Přijde mi úžasný co všechno jde udělat. Nevim jestli z toho mám nějaký pocity, spíš jenom žasnu nad těma technologiema. Super vizuální zážitek,“ mluví asi za vše. Vlažný začátek přebila ,,lejzrová architektura“.

 

Následuje krátká pauza a já se prodírám do malého sálu. Oproti předchozímu představení je sál narvaný k prasknutí. Diváci sedí i na zemi a organizátorům jde z toho hlava kolem. Zdá se, že je 15 STEPS, kteří již byli uvedeni na festivalech Česká taneční platforma, Malá inventura a Bratislava v pohybe, nalákali. V programu se píše, že toto vystoupení není vhodné pro epilektiky. Skutečně není! Všude je úplná tma a tanečnice se náhle začne rychle pohybovat po scéně doprovázena stroboskopickými efekty. Reakce publika jsou velmi spontánní: ,,Proboha! Kde je teď? “ 15 STEPS se daří zapůsobit na diváky, kteří během představení nahlas vykřikují. Řekněte, kterému představení se podaří vyvolat takové spontánní reakce? Nejsem epileptik, ale v určitých chvílích mám i já problémy vnímat vystoupení. Efekty vám v hlavě způsobují chaos a oči začínají nepříjemně bolet.

 

 

Po čtyřiceti minutách náporu na zrakové smysly mám pocit, že mi stále něco bliká v hlavě. S radostí se přemisťuji na koncert kapely MY NAME IS ANN! Tento hudební projekt vás hecuje, provokuje, uráží a dokáže i pohladit. Jejich hudba si vybírá témata založená na opozici města a přírody jako je de/formace místy a vztahy, ekologie vlastního života, zelená divočina versus město jako sociální síť, vnímání pomocí dotekem ruky či technologií, troubení aut na křižovatce naproti vesnickým halekačkám. Hudba jako taková mě nijak extra neuchvacuje, důležité jsou hlavně doprovodné efekty, které dotvářejí celkové vystoupení. Dekorace, stage a ekologický fashion design, který využívá optická vlákna a světelné kabely, posouvá hudbu do úplně jiné dimenze.

 

Stroboskopické efekty, světelné kabely, laserové paprsky ani magnetické senzory neutvářejí žádnou hranici pro nové technologie. Koordinátor ADAPT: act mi sdělil, že pro svá vystoupení připravují biosenzory. Diváci se nebudou stávat součástí jen vymezeného čtvrtého prostoru, ale i emocí a psychiky tanečníků. Vystupujícím budou senzory snímat mozkové vlny, tlukot srdce či stres. Budou tak moci ovládat psychicky i emotivně celou scénu. Při představě jak na nás působí současné technologie, se docela děsím toho, co budeme pociťovat v budoucnosti. ADAPT: act, 15 STEPS a MY NAME IS ANN! dokázali vytvořit show, která nenechala nikoho klidným. Nešlo o příběhy, v popředí byly hlavně technolgie a efekty, přesto každý odcházel domů nabitý emocemi.

 

Text: Dominika Doležalová

Foto: Pavel Matoušek