Pavel Štourač o tom, jak se dívá na tu „méně špatnou ideologii“
Rubriku In/Out otevírá umělecký šéf Divadla Continuo Pavel Štourač. Coby jedna z předních osobností současného českého divadla se věnuje tomu, jak si sami přiživujeme vlastního kostlivce ve skříni a jak se i na maloměstě dají dělat věci dobře.
Galerie
Můj únor byl kulturně chudý. Tedy z pohledu diváka. Připravujeme novou inscenaci a to vždy bývá období, kdy na kulturní zážitky moc času nezbývá. Z oblasti výtvarného umění jsem viděl pouze návrhy scénografie k novému představení od mojí ženy Heleny a kolegy Martina Jandy, zkoušky naší divadelní kapely se za koncert označit nedají, a stejně tak zkoušky nevnímám jako divadelní zážitek. Vědom si, že divadelní tvorba je proces, nic z toho nechci hodnotit ať vztyčeným, či k zemi mířícím palcem a i kdyby, určitě to nebudu zveřejňovat. Z pracovního úsilí mě tak pouze občas vytrhávaly zprávy z domácí a zahraniční politické scény. Proto budu psát o dvou událostech z politiky. Ačkoli i tyto zprávy se snažím vnímat jen periférně, některé prostě nejdou pustit z hlavy.
OUT aneb palec dolu
To když při projednávání zákona o třetím, tedy protikomunistickém odboji vystoupili soudruh Grebeníček a soudružka Semelová se svými projevy na půdě parlamentu a před zraky přítomných obětí rudého diktátu se jali beze všech skrupulí obhajovat legitimitu československého komunistického režimu. Sice se bouchalo do lavic, sice nekomunističtí poslanci odešli z jednacího sálu, chvíli se dokonce mluvilo o zrušení KSČM, ale dál nic. Komunistický režim je zákony ČR označen (stejně jako ten nacistický) za zločinecký. Přesto v praxi existuje zásadní nepoměr v posuzování obou úchylek. Komunistická ideologie, ve které většina žijících obyvatel ČR vyrostla je stále přítomná a funkční. Společnost jí má nějakým způsobem pod kůží a ne a ne se jí zbavit. Nevím, jak posuzovat, které z obou zel bylo horší. Zažil jsem jen delirium toho reálně-socialistického. Domnívám se však, že zlo je zlo a posuzovat jedno lepší toho druhého je krátkozraká pošetilost. Díky implikované a stále přetrvávající komunistické ideologii však máme za to, že komunismus byl sice problematický, ale ne tak jako nacismus, že tak hrozné to zas nebylo a aspoň měli všichni práci, stát se o všechny postaral a k moři (rozuměj do Bulharska nebo k Baltu) mohli jezdit všichni a ne jen ti bohatí jako dnes. Možná proto tolerujeme, nebo se vůbec nepozastavujeme nad přítomností dědiců zločinecké organizace v parlamentu. Představme si však, že by v parlamentu byla stranu, která by se jmenovala např. Národní obec fašistická Čech a Moravy. Její poslanci by byli děti českých kolaborantů, kteří spolupracovali na okupaci Československa německou armádou, děti vězeňských dozorců, kteří prokazatelně mučili české občany. Nebo by se tito poslanci alespoň otevřeně hlásili k tradici nacismu a při zasedání parlamentu by vystupovali s projevy, ve kterých by obhajovali praktiky jako např. zavírání, mučení a zabíjení lidí pro jejich politický či občanský názor, za příslušnost k politické straně nebo národu, za vlastnictví jistého druhu literatury, za to že chodili do kostela či do synagogy, nebo jen proto, že byli nepohodlní. Tato strana by navíc použivala symboly jako svastiku (sice jen malou, pod švestičkami, které by se staly novým logem této strany, ale přeci). Při shromážděních strany by pak její členové hajlovali a k tomu by jim hrála jejich oblíbená Horst Wessel Lied. Nepředstavitelné? Ale vždyť přesně to se dnes u nás děje. Jen strana se jmenuje jinak a vyznává tu druhou, "méně špatnou" ideologii.
IN aneb palec nahoru
Z politiky parlamentní do té komunální. Město Vodňany má asi 8 000 obyvatel. Je to "typické české maloměsto". V tomto "maloměstě" si "typičtí čeští maloměšťáci" zvolili v podzimních komunálních volbách vedení, které se jalo dělat věci jinak, než jak je v české politice zvykem. Naslouchá totiž názoru obyvatel města - voličů a na základě tohoto naslouchání si zvolilo tři priority rozvoje města. A jednou z těchto priorit je, světe div se!, kultura. Ne oprava silnic po zimě, ani změna územního plánu pro vybudování ploch na nové obchoďáky, ale vypracování funkční kulturní politiky na příštích 10 - 15 let. Do kulturní komise rada města pozvala odborníky na tvorbu kulturní politiky, umělce, organizátory. Záměrem vedení města je vytvořit funkční model, který rozhýbe městský život pomocí systému rezidencí, tutoringu, přivede do města zajímavé lidi a bude iniciovat vznik a rozvoj nových aktivit. Jako rajská hudba pro ucho člověka znalého kulturních teorií pak zní přijatá these města o kultuře, jako motoru rozvoje města a vnímání kultury nikoli jako oblasti, která peníze spotřebovává, ale jako investici do aktivity, která naopak peníze přináší. Říkám si, že pokud tuto thesi, která je ve světě běžně přijímaná a uplatňovaná v kulturních politikách měst, regionů i státu přijali za svou lidé v "typickém českém maloměstě", blýská se možná na lepší časy a postupně na to přijdou i politici na vyšších úrovních, kteří mohou stav naší kulturnosti ovlivnit výraznější měrou. Třeba časem i ti na ministerstvu kultury...
Pavel Štourač // Bio
Pavel Štourač (*1969) se narodil v Praze, spolu se souborem Divadla Continuo, jehož je uměleckým šéfem a režisérem však dlouhodobě žije v jižních Čechách, na Švestkovém dvoře poblíž Malovic. S celým Continuem trvale přispívá k rozvoji českého současného divadla a dodává mu mezinárodní roviny - ať už tím, že v samotném souboru působí několik zahraničních performerů, či jeho angažmá coby režisér legendárního představení Spettatori na švýcarské divadelní škole Scuola Teatro Dimitri. Za toto představení, které se naposledy u nás představilo v roce 2010 na festivalu Divadla evropských regionů v Hradci Králové, převzal stříbrnou medaily italského prezidenta. Za svůj největší úspěch ale považuje osmnáctileté fungování Divadla Continua v krutých vodách české kulturní politiky a to, že ho jak sám říká “celou tu dobu moje žena Helena aktivně toleruje a dokonce ani jednou nezmínila možnost rozvodu (tedy kvůli divadlu)..”.
