Z ghetta do divadla

Pavla Matouška baví nejvíc fotit. Proto se nebál odjet za svým snem do města, které ty svoje už dávno ztratilo.

Co fotíš nejradši ty?

Tak já trávim dost času focením divadel, což mě baví, protože ti herci si na nic nehrajou a v podstatě je to mnohem pravdivější, než běžnej portrét leckdy. A navíc to bejvá většinou i dobře nasvícený, takže to mám z týhle stránky bez práce. Ale teď třeba fotím na školní klauzury opuštěný ghetto v Ústí, čili taková sociální studie, a to mě taky baví hodně.

Jak ses k tomu dostal?

Když jsem byl ještě na střední, tak jsem fotil pro školní soubor, OSN, protože to byli spolužáci. Teď fotím pro Divadlo Bufet, kde pracuje spolužačka ségry, Slam Poetry, a Depresivní děti jsem poznal na nějakým školním večírku. Ale teď jsme všichni kamarádi a jsem jaksi i oficiální fotograf. Myslím, že obecně spoustě i dobrých kapel a divadel a podobně chybí nějaký aspoň trochu rozumný fotky a každýho potěší, když jim je někdo pošle. A potom už není daleko k nějaký spolupráci. O tomhle je pro mě  třeba i Fřesh Fľesh - dělat dobrý fotky pro lidi nebo nějaký uskupení, který by si je samo neudělalo.

Je nějaký druh fotografie, který tě vůbec nezajímá?

Fakt dost nemam rád typ "studiová modelka" - nemám nic proti tomu, když je to dobře udělaný nebo vtipný nebo něco, ale 99% toho se dá vidět na internetu, a co spoustu lidí považuje za vrchol svýho umu, je naprostá hrůza (pro mě). A pak ještě asi nějaký takový ty echt koťátka a kytičky apod., pokud je to fakt dovedený do extrému. Jinak se kouknu rád na všechno, vždycky se z toho člověk může něco přiučit.

Takže není žádný žánr, do kterýho by ses nikdy nepustil?

Ještě jsem nevyzkoušel fotit porno, ale jinak asi fakt všechno a vždycky je to dobrá zkušenost, i když to pak člověk už nikdy nedělá.

Máš za sebou nějaký focení, který považuješ za extra přínosný nebo důležitý?

Napadá mě - asi před třemi roky jsem byl ve zvonici svatého Víta, právě, když bili Zikmundem, což je tam největší zvon, a měl jsem možnost to fotit. To byl jednak velký impulz, velký zážitek a i jsem s těma fotkama odtud vyhrál několik soutěží. Byly otisklý všude možně po časopisech jako Fotografie, Digifoto, pak i v nějaký knížce, získal jsem za to ocenění v akci Winston Train a naposled ve Winston EconArt. Pak  ještě nějaký menší výhry s dalšíma  fotkama, ale tak samozřejmě  jako největší úspěch počítám přijetí na školu.

Šel bys někdy do focení nějakých extrémních situací? Jako reportáže z válečných konfliktů, přírodních katastrof a tak? Nebo je to už za hranicí toho, co jsi pro fotky ochoten obětovat?

Asi by to byla zajímavá zkušenost, ale zatim jsem se k tomu nedopracoval. Těžko říct, jestli bych takovou nabídku přijal.  Záleželo by i na aktuální osobní situaci, jestli bych měl rodinu a podobně. Teď mám školu, tak bych asi těžko mohl odjet nějak na dýl. Záleželo by,  jak moc nebezpečný by to bylo. I když v dnešní době už válečná fotografie není to, co bývala, samozřejmě (možná zaplať pánbů).

Myslíš, že je fotografie pro běžnýho "člověka z davu" těžší na pochopení než třeba obraz?

Myslím, že je to nastejno, jenom jde spíš o to, že když lidi vidí komplikovaný obraz, tak to berou, kdežto na fotku, kterou nepochopí,  nadávaj, protože "na fotce přece není nic k chápání..." Taky to možná  souvisi s tím, že pro spoustu lidí není fotka pořád ještě  tím "právoplatným" uměním.