Divadlo JeLiTa
Jsme mystifikující a vulgárně-konformní komedie
Nymburský divadelní soubor JeLiTa má kromě originálního názvu i neuvěřitelný smysl pro sarkasmus, který je v jejich objemném generačním seskupení jedním z hlavních rysů. Divadlem se zkrátka chtějí bavit, proto k němu přistupují s jistým nadhledem, který dá kolikrát vzniknout i dosud nevzniklé divadelní formě.
Galerie
Někteří členové divadla také spolupracují s malými Jelítky, tedy souborem nejmladších gymnazistů, které si tak vychovávají jako své budoucí spoluhráče a nástupníky. JeLiTa vystupují především v Hálkově městském divadle v Nymburce a občas vyjedou na nějaký festival nebo přehlídku. Ukázala se například na pražském Studentském divadelním festivalu v paláci Akropolis nebo v Brně na přehlídce Špílberg. V poslední době by se JeLiTa ráda angažovala i mimo divadlení prkna, například prý uvažují o Plese JeLiT.
ROZHOVOR
Pointy a legrácky mě napadají „za pochodu“
Rozhovor s Michalem DoušouNázev JeLiTa znamená Jedineční Lidoví Taškáři. Má to být jen povedená zkratka jako Semafor nebo jste z názvu JeLiTa vymysleli jedinečné lidové taškáře? (smích)
Když přišla ta chvíle, kdy jsme se měli nějak pojmenovat, padaly různé návrhy a pak někdo přišel s tím magickým slovem JeLiTa, což může zároveň označovat i Jedinečné Lidové Taškáře.Ty působíš v divadle nejen jako režisér, ale i jako autor her a tvůrce scénářů. Kde bereš nápady, inspiraci?
To, co pro soubor píšu, je takřka vždy na jakousi společnou objednávku, čili nade mnou stojí vědomí, že to, co vytvářím, si soubor žádá. A to je dobrý pocit. Dostanu zadání, jako například „adaptovat Ukradený měsíc“, a hned se mi lépe dýchá. Nápady na různé stylové nebo slohové prvky, pointy, legrácky a jiné mě napadají tu dříve, tu později, ale většinou „za pochodu“.Hry jako Noc na Karlíku nebo Britannic vycházejí ze skutečných historických událostí. Je pro tebe tedy zábava přepisovat, respektive „připisovat“ dějiny do již známých a zajetých příběhů?
Ano, to může být dobrá zábava. Je to pro nás i pro publikum vděčné, neboť to není tápání v neznámých vodách. Porovnání historické reality s tím, co předvádíme na prknech, může v různém slova smyslu diváka opravdu zvednout ze židle.Naopak hra Ukradený měsíc je tvoje autorská práce na námět Ludvíka Aškenzyho. Proč právě tato sci-fi pohádka a tento autor? V podstatě jde o novelu, která byla už několikrát zdramatizována, dokonce i pro divadlo Semafor. Nechal ses ovlivnit i staršími zpracováními?
Proč právě tahle věc, to nedokážu uspokojivě vysvětlit. Několikrát jsme na to téma debatovali v rámci souboru, ale většinou jsme se pravdy nedobrali. Co je jisté, že nás okouzlila atmosféra toho příběhu. Autor a jeho rozpoložení a s tím související dobové metafory a alegorie k tomu také přispívají. Navíc je tam i poměrně dost prostoru pro komično. Co se dramatických přepracování týče, četl jsem jak padesát let starou semaforskou baladu, tak i poněkud satirizující přepracování pana Kukušky, ale nemůžu říct, že by mě něco z toho nějak výrazně inspirovalo. V prvoplánu jsem měl s touto věcí daleko zběsilejší záměr. Nejdřív jsem ten příběh chtěl posunout do starověké Indie v době slavení hinduistického svátku Manua Amavasya, ale když jsem viděl nechápavé reakce souboru, upustil jsem od toho. Naše zpracování je tedy výslednicí linie původní, abstraktní, komické a vulgárně-naučné.Kromě větších her hrajete i jednoaktovky. Proč jste se rozhodli i pro tento útvar, kde je zapotřebí méně herců, když vy jste tak „objemný“ soubor?
Hrát a cvičit jednoaktovky je pružné, zábavné a vcelku snadné. V našem podání se to dá považovat za dobrý vedlejšák při práci na něčem tak neuvěřitelně obézním a nepohyblivém, jako je celovečerní hra. Teď zkoušíme dvě nové jednoaktovky pro kavárny z pera našeho JeLiTa Oskara Holoubka, který je i režíruje.Kolik aktivně hrajících a v souboru působících JeLiT vlastně je? Maté i některé externí herce, hudebníky?
Členů je asi 22, přičemž existují ještě další lidé, jako například zmínění hudebníci, jež bychom mohli považovat za jakési „jéčkaře“ (smích), a těch si velice ceníme, neboť umělecky prokazují většinou nesrovnatelně větší kvality než my „kovaní“. Externí herce toho času ani nemáme, máme však jednoho stálého neherce, který nám stále připomíná, že je neherec.Každá z větších her má v obsazení minimálně deset, v případě Ukradeného měsíce a Britannicu dokonce přes dvacet herců. Není obtížné ukočírovat tolik lidí v souboru? To chce přece jen velkou trpělivost!
Ukradený měsíc byl v tomto směru pro mě opravdu náročný, místy vysilující. Ale nejen pro mě, pro všechny, kdo se na něm podíleli a ještě podílet budou. Není problém (ačkoli to je občas velký problém) jen v tom, že nás je tolik a herci musí často jen čekat, než budou moci něco dělat. Problém je také v tom, že takto rozvětvený a složitý projekt je nad lidské síly kormidlovat v tak nejistých podmínkách, jaké jsme my doposud měli. Zkrátka není vždy možné se bezvýhradně spolehnout na všechny účastníky zájezdu, jak ze souboru, tak ale i mimo něj. Za daných okolností jsme se tedy rozhodli dát divadlu radši minimalističtější charakter. Nyní např. zkoušíme novou divadelní hru z pera Lumíra Kubátka Ducháčkové. Jedná se o menší hříčku se zpěvy. Poprvé v ní nepůspbí celý soubor a hrát se bude mimo prkna Hálkova divadla v Nymburce. Zkoušíme na menší scéně v Kině Luft Lysá nad Labem a režie se zde ujal David Hanton. Já jsem se přesunul do role herce.Čím jsou JeLiTa zvláštní, zajímavá, specifická? Dají se někam divadelně zařadit?
Těžko soudit, co jsem tak pochytil při účastech na přehlídkách různých souborů, tak je poněkud raritní, že náš soubor opravdu nemá žádné pedagogicky a odborně způsobilejší vedení. Což nevím, jestli je dobře nebo špatně. Co mě se zdá jako takové hořké specifikum je to, že nemáme doposud stálejší scénu, kde bychom měli jakés takés zázemí. Nyní jsme ale našli azyl na zkoušení v Kině Luft v Lysé nad Labem, kde nám vycházejí vstříc. Divadelně bych náš soubor zařadil mezi mystifikující a vulgárně-konformní amatérskou komedii počátku jednadvacátého století.Co chystají JeLiTa do budoucna? Existuje něco, co by si ráda splnila?
Do budoucna bychom se chtěli hlavně již konečně ukotvit do nějakého formátu, který bude stabilní a bude nám vyhovovat. Jak co do členské základny a kádru, tak do zázemí v podobě „své“ scény. Co by si JeLiTa ráda splnila, to si netroufám říct, jsem jen jedním partikulárním buřtem, ale za sebe mohu říct, že bych se jednou chtěl divadlem opravdu s veselou a bez nervů bavit.www.jelita.eu
Text: Zdeňka Brychtová
