Honza Kistanov a F341
Upgraduje vařící kotlíček
Chrlí ze sebe slova a nápady. Se sdružením F341 překračuje rámec svého privátního žití, produkuje, buduje, bojuje a dělá lidem trošku lepší den.
Honza má jasno, občanská společnost musí žít. V 90. letech se podle něj v naší zemi cosi seklo a on se ujímá nápravy. Mixuje jednotlivé žánry a spojuje zdánlivě neslučitelné lidi. Nelíbí se mu zkostnatělost dnešní scény, kde jednotlivé tábory spolu nemluví. Mimo to vede revoluci na poli antimódy. Potkat ho můžete na internetu na několika desítkách profilů. Jako JEKa nebo Antifashionisto. Jako reálnou bytost, chodící, mluvící již brzo v “nejkrutějším prostoru” B40.
Jeho občanské sdružení F341, které vychází z označení diagnózy chronické deprese, je ale plné mánie. Produkuje kulturní akce a jako label vydává hudbu. Rozjel ho spolu s Ondřejem Anděrou (aka) Sifonem (WWW) a po půl roce fungování mají za sebou úspěšné eventy. V únoru v pražském Rudolfinu SPAM: Another Brick instinktivně namixoval synchronizaci zvuku, videoobrazu, laseru a světelné techniky. V červnu pak v Meet Factory představili slovenské Ink Midget & Pjoni, kterým mimochodem vydali debutový vinyl, pražské WWW a polské Napszyklat.
F 341 je multižánrová laboratoř. Honzovi záleží na kvalitě života a tak lidem v říjnu otevře v Bělehradské 40 živý umělecký ateliér B40. Oživí tím nejen zašlou a opomenutou hranici Nuslí a Vinohrad, ale ateliéry a kavárna přivedou do Prahy novou šťávu. Jde do toho po hlavě.
V Prachaticích během školy rozviřoval klidné hladiny místní usedlosti pořádáním festivalu Mezibrány, které zabrušovaly do rocku, funky a jazzu. Dělal manažera progresivní psychedelické rockové skupiny Black Spirit Rose. Pak si řekl, že Praha je pro něj to pravé místo k seberealizaci, že zde je ten pravý “vařící kotlíček”.
Vedle hudební dramaturgie ve sdružení se na něj valí studium produkce. A práce v PR. Baví ho hra se slovy a performance. Jeho verše ho vynesly na místo finalisty Slam Poetry 2010 a vítěze pražského kola. Inspirací mu jsou kousky vět slyšené v tramvajích, non-stop barech a dalších putykách 3. a 4. cenové kategorie. Jeho životní strategie je jasná: „Já jsem prost sázek na tuty, já radši na jazz do Reduty, plnit dívčí tutti frutti.“
Když má náhodou čas, činí ušlechtilé skutky. V historicky prvním českém fashion movie Michala Býma a Mojmíra Bureše „I Will Bathe You In The Cristal Light of Aneortic Aneurysm“ držel lidské srdce. Jako fantom módní branže leští blog, kde jako mág Antifashionisto sleduje “nějakej ten trendíček”. Jeho oblíbeným doplňkem jsou zelené doklady myslivce Českomoravské myslivecké jednoty. Stejně jako vyprodukoval desítky kulturních akcí a připravil kolekci “nedbale ostříhlejch džínovin”, může se stát úspěšným romanopiscem. Když bude mít chuť.
ROZHOVOR
Vytváříme reflexi střípku z minulosti
Kdo všechno má chronickou depresi?
F341 má devět lidí, jak požaduje po občanskym sdružení zákon. Založil jsem ho, snažim se, aby fungovalo, je to na full time. Úkoly sdílím s dalšíma lidma, kdybych už dál nemohl, aby jeli podle harmonogramu a společnýho plánu dál.
Jedním z tvých poslání je prosazování principu občanské společnosti. Co všechno si pod tím mám představit?
Princip si představuju hodně jednoduše. Dokud jsme lidi a občani státu, tak se snažíme chovat tak, aby to bylo košer a komfortní. My se snažíme vytvářet komfortnější podmínky pro život tím, že děláme kulturu za lidový, přátelské ceny, působit výchovně. Přivezeme Napszyklat, děláme fashion movie. Celková naše činnost je ta, že chceme lidem udělat o trochu lepší den a doufáme, že lidi sami o sobě mají na to si dělat o trochu lepší den a ne jen, když jsou Vánoce. Dnes to u nás nějak vypadá jako několik set tisíc pískovišť, kde není žádná komunita, žádná pouta a je snaha si ty pískoviště bořit. Aby se trochu zlepšila, je základní mluvit, komunikovat. Podle mě chyba, že se nedebatovalo před dvaceti lety, co se stalo. Dneska se vezeme na vlně toho.
Výraznou tváří je Sifon, jak ses k němu vlastně dostal?
Se Sifonem jsme se potkali ve Woodstocku v Nuslích, kousek vedle našeho budoucího prostoru B40. Kdy já sem si šel k němu pro podpis a zároveň bylo mi divný, že tendle prototyp člověka 21. století, teda co se týče hudby, sedí v hospodě ze 60. let. Ten večer jsme se spolu bavili x hodin o hudbě a od tý doby jsme spolu dva roky v kontaktu.
Začals se slam poetry až potý, cos ho potkal nebo už dřív?
Vždycky jsem slam chtěl zkusit. Zajímalo mě to jako forma, když jsem si psal věci do notýsku. Ale zkusil jsem to až druhý rok, co jsem byl v Praze. Předtím jsem s tim zkušenost neměl. Volal jsem Sifonovi, že jsem se přihlásil do slam poetry, aby mě přišel podpořit a on přišel a já to vyhrál v Praze. V celostátním kole jsem se pak do třech prvních míst neumístil.
Kdes o slamu slyšel poprvý?
Hele, nějak to ke mně přišlo. Měl jsem o to furt zájem, četl jsem si, že slam poetry bude tam a tam. Chtěl jsem to zkusit pro ten pocit, jaký to je. Tak nějak dlouhodobým sledováním, asi přes Literární noviny. Určitě to bylo ještě v Prachaticích na gymplu.
Chtěls odjakživa dělat uměleckej management?
Hele né, já když jsem trávil čas na gymplu, tak sem se díky naší učitelce češtiny zamiloval právě do češtiny. Studoval jsem bohemistiku na fildě nějakou dobu. Jenomže pak se začly dít divný věci se mnou. Začal jsme být aktivní ve smyslu pořadatelskym a vůbec projevu sebe, myšlenek a názorů. Jedno odvál čas. Přišla změna a s ní jasnej směr, co dělat.
Tos chtěl být jazykovědec?
Jo, já chtěl být češtinář, vědec a zároveň spisovatel, ale nějak to úplně odešlo. Teď už píšu jenom texty, co plánuju, co je B40 a tak.
B40 bude o komunikaci, o setkávání, o tvorbě. Kolik lidí se tam vejde?
Ateliéry jsou koncipovaný pro pět lidí, má něco přes 150 m2. Samotnej barák je ale schopnej pojmout 10 až 15 tvůrců. Např. ateliér fotografie může využívat víc než jeden fotograf. Zvukové studio, ateliér pro grafiky, tam taky bude víc lidí u jednoho stolu. Je tam hlavní společenská místnost, galerie pro veřejnost, pro vernisáže, ta pojme lidí dost. Snažíme se zatraktivnit prostor, kterej je dost divnej. Chceme, aby to fungovalo jako komerčně nekomerční dům. Dopoledne a časný odpoledne bude barák sloužit sociálním programům. Lidi, který si pronajímaj ateliéry budou dělat produktivní akce, workshopy. Odpoledne by se otevíralo pro veřejnost, jako galerie, kavárna.
Vidíš za hranice?
Určitě chceme mezinárodní spolupráci. Na vinylu pracovaly tři subjekty – my, olomoucký PAF (Přehlídka animovaného filmu) a label Exitab ze Slovenska, kterej vede Tabačku v Košicích nebo v Bratislavě A4. Zajímalo by mě napojit se na Polsko. WWW, Napszyklat, Ink Midget & Pjoni jsou zdánlivě tři jiný hudební světy, ale když se dají dohromady, tak to funguje. Turné Midget & Pjoni začínalo Spermem a probíhalo deset čtrnáct dní, v Česku, na Slovensku, ve Vídni. I když neumím polsky a Poláci česky, tak mluvíme česko-polsko-slovensky a stejně si rozumíme. Plán je takovej, že míč by měl teď vykopnout Napszyklat. Strašně rád bych využil taky kontakty do Německa, Francie, spolupracujeme s Českýma centrama. Chceme, aby představovali českou kulturu progresivně a budeme rádi, pokud se povede naši produkci vyvést.
Kde to v Evropě žije? Západ nebo východ?
Vzhlížení k Západu je podle mě krátkodobej trend, kterej mě štvě. Berlín mě třeba fascinuje, ale je další spousta míst, který mě fascinujou stejnym způsobem. V 90. letech všichni čekali, že se z Prahy stane Berlín, ale nějak jsme to nezvládli a stala se tím Varšava. Bratislava teď nabírá dech. Doufám, že chytneme ten dech ze začátku 90. let, že se nám podaří reflexe toho střípku z minulosti.
Text: Jan P.
Foto: Lenka Veverková
