Hlupaně na bráně
Hledání jiné cesty
Hlupaně na braně nad galeriemi nerozmýšlí. Je to svět, který je tolik nezajímá. Chodí tam, ale nesnaží se měnit něco v nich. Hlupaně na braně vé věci dělají mimo ně - spontáně, nově a jinak.
Galerie
Tři holky z Bratislavy Míša, Aďa a Katka tvoří jádro slovenské skupiny s nevšedním názvem Hlupaně na braně, která vznikla v roce 2010. Zatímco Aďa studuje malbu na VŠVU, Míša a Katka jsou umělečtí nadšenci. Hlupaně jsou pro ně koníčkem a zároveň škola života a možnost seberealizace. Zásadně odmítají, aby se Hlupaně pro ně staly prací. Cílem skupiny je prezentovat nejen mladé umělce ale hlavně nadšence pro umění, kteří nemají příliš možností veřejně prezentovat svá díla. Jejich činnost je spontánní a nevážou se na jednu formu nebo způsob prezentace. Prvním projektem byl dokument Skica, portrét dvanácti mladých umělců VŠVU v Bratislavě. Následoval Network, který vyústil v multižánrovou událost, která v sobě spojila výtvarné umění, hudbu a prezentaci projektů. V budoucnu chtějí Hlupaně rozšířit své pole působnosti mimo VŠVU a Bratislavu.
ROZHOVOR
Co chcete přinést a sdělit?
Aďa: Chceme dělat umění jinou cestou. Na Slovensku studenti působí na vlastním písečku. Ta scéna je příliš malá a vše se tu ubírá jedním směrem. My jsme chtěly najít alternativu. Nevymýšlet pouze výstavy, ale spojovat různá média. Na našich akcích se snažíme prodat jiný nápad a jiný přístup, který by se odlišoval od klasiky.
Název Hlupaně na braně většině lidem nic neřekne. Jak jste na něj přišly?
Míša: Já a Aďa jsme měly brigádu v jednom Bratislavském divadle a trhaly jsme lístky. Jednoduše jsem pracovaly na bráně a cítily se tam velmi hloupě. Říkaly jsme si: „Aha, Hlupaně na braně to zní dobře,“ a bavily jsem se na tom. Chceme přinést takový osobitý pohled na umění. Navíc ten název zaujme a to je jeden z důvodů proč ho máme.
Vaším prvním projektem byl dokument Skica. O kom vypráví?
Míša: Je o mladých výtvarnících. Jde o to, že my se mezi těmi mladými výtvarníky pohybujeme a žijeme v něm, ale mnoho lidí ho nezná. Přišlo nám, že mladí výtvarníci jsou velmi nevšední, tvoří dobrá díla a mají zajímavé názory. Myslely jsme, že by bylo dobré se o ně podělit s co největším počtem lidí. Skica nám přišla jako zajímavý způsob, jak rozšířit povědomí o těchto lidech.
S odstupem jednoho roku. Myslíte si, že Skica měla účinek, o který jste usilovaly?
Míša: Já mám pocit, že to bylo cítit přímo po Skice. Když jsme měly premiéru, tak se tam navazovaly různé kontakty. Potom jsme celé léto červenec a srpen s filmem cestovaly. Studenti, kteří byli na škole nevěděli o tom, co ten druhý dělá. Daly jsem Skicu na Youtube a tam se na ni lidé pořád dívají. Už to sice aktivně nepropagujeme, ale stále to tam je a kdokoli se na to může kouknout.
Aďa: My jsme to různě spojily. V Košicích a Bratislavě jsme udělaly výstavu umělců ze Skici. A na to lidi: „Aha, kdybych se na to dílo podíval jen tak v galerii, tak to nepochopím tolik, jako když jsem viděla umělce o tom povídat.“ Návštěvníci si přiřadily umělce k dílům. Nebyly to pouze anonymní práce v galerii, ale viděli i člověka co za tím stojí, jak uvažuje, jak žije.
Potom Míša odjela na stáž do Portugalska a Hlupaně měly zimní spánek. Na scénu se vrátily až březnu 2011. Comeback jste oslavily projektem Network. V čem se liší od Skici?
Míša: Network byl multižánrový. Začalo to výtvarným uměním, ale tak nějak se na to nabalila i hudba a prezentace projektů, které jsou nám něčím sympatické. K dílů jsme po vzoru sociálních sítí připravily profily autorů, na které lidi mohli reagovat a komentovat. Dozvěděli se tak stejně jako u Skici víc o pozadí děl a zárověň měli možnost interakce.
V budoucnu už podobnou akci znovu neplánujete?
Míša: Nebylo to koncipované jako pravidelná akce. Pro nás je zajímavé stále robit něco nové a jiné.
Takže to byla spontánní akce...
Míša: To jsou u nás všechny. (směje se)
Aďa: Máme plno nápadů. Nevylučujeme, že Network v budoucnu nebude, ale zatím se soustředíme na jiné věci.
Předpokládám, že na projekty příspěvky od ministerstva kultury nedostáváte. Jak je financujete?
Míša: Máme vstupné a vlastní finance a to je všechno.
Na co se zrovna v tuto chvíli soustředíte?
Katka: Zaujala nás ta situace, která je tady v Bratislavě respektive na Slovensku. Nemáme tu lidi, kteří by tvořili umění a zároveň ho nestudovali. Že prý v Čechách je to vyrovnané tak půl na půl, že i studenti i nestudenti tvoří. Ale na Slovensku nic takového není, nebo nevím o žádné komunitě, která by takovým způsobem fungovala. Přišlo nám zajímavé dát takové lidi do kupy a udělat výstavu kvazi Outsiderům, kteří neměli možnost se projevit. To je náš nejbližší projekt.
Takže chcete navázat na projekt Skica a rozvinout ji?
Míša: To vůbec nesouvisí se Skicou, která je pro nás uzavřená. Byla to jedna část. Měla představit mladé výtvarníky, jaký je jejich život nejen jejich díla. Tento koncept je něco naprosto jiné. Ještě nemáme nic dohodnuté. Ale jde o to, ukázat druhou stranu. Ne to co je všude, umělci z VŠVU, ale práce, které vznikají mimo tyto instituce ať už na divadelních nebo výtvarných školách. Ukázat nadšence, protože i Hlupaně jsou nadšenci. Nejsme občanské sdružení, nemáme granty a děláme to pouze proto, že nás to baví. Máme pocit, že to má smysl. A teď bychom chtěly vychytat stejně nadšené umělce a nabídnout jejich díla dál.
Plánujete své aktivity rozšířit nejen mimo VŠVU ale i Bratislavu?
Aďa: Tak chtěly bysme. Ale zatím nemáme tolik kontaktů. Z mého pohledu je to tak, že se uťukáváme v Bratislavě. Ale minimálně s košickou a bystřickou školou by se nějaký projekt hodil. Ale to je ještě budoucnost.
Míša: To není tak, že by nás nezajímal kulturní svět mimo Bratislavu. To že se na ni soustředíme a na VŠVU je dané tím , že tu žijeme a pohybujeme se tu. Aďa je studentka VŠVU. Tím máme největší přehled o tom, kde se něco děje, kde vzniká něco zajímavého právě na této škole a v Bratislavě. Je to víc o tom, kam máme možnost se dostat a najít věci, které stojí zato. Časem se snad rozšíříme i po Slovensku.
Text: Sandra Štefaniková
Text: Sandra Štefaniková
