Jan Gruml alias Slakinglizard
Veselá tvorba může ostatním připadat pochmurně
Jan Gruml aka Slakinglizard je pětadvacetiletý začínající malíř a grafik z Brna, jehož díla byla zatím veřejnosti dostupná především na internetu nebo v několika brněnských klubech a barech. Kromě nezávislé tvorby měl možnost tvořit i na zakázku. V rámci této oblasti již pracoval na ilustracích čtyř knih a designu longboardů. Zajímavé je, že nikdy nebyl dotčený institucionálním vzděláváním v oblasti umění. Ke svému svéráznému projevu jak z hlediska tematického, tak z hlediska formálního, došel svou vlastní cestou.
Jak se samouk dostane k tomu, že se bez průpravy začne intenzivně věnovat malování a kresbě?
Kreslil jsem od mala, samozřejmě s dlouhými pauzami. Pak jsem jednoho dne zveřejnil své práce na internetu a u lidí to vyvolalo ohlas. Od roku 2007 jsem začal vnímat svou tvorbu vážněji. Zkoušel jsem se také dostat na výtvarný obor na vysokou školu, ale z toho nakonec sešlo.
Mohl bys nějak obecně shrnout, jakým tématům se věnuješ?
Hodně mě baví kreslit opice a k nim rozvíjet nějaké příběhy. Pak jsem se zaměřil na kriminalitu. Kreslím tuzemské i zahraniční vrahy. Momentálně pracuji na projektu 69 vagín, respektive vulev. Obecně mě baví hodně zvířata a jedno téma jsem zasvětil králíkovi Nagasakimu. To je smyšlený hrdina, který dává za uši myslivcům, řezníkům a tak. Jakoby odplata za faunu. Jméno odkazuje ke stejnojmennému japonskému městu. Tehdy tam byla pěkná spoušť. Obdobnou nechává můj hrdina po svých rvačkách.
Ve svých obrazech zaujímáš ke zvířatům shovívavější postoj než k lidem. Čím to je?
Sice nejsem žádný vegetarián nebo ekolog, ale uznávám, že v mé tvorbě mají zvířata navrch. Jsou přirozenější, na nic si nehrají a dalo by se říct, že člověka neomezují. Když třeba čtu článek, že jelen způsobil nehodu, škoda na autě bla bla bla, tak mám trochu vztek. Člověk si mrskne silnice přes jejich teritorium a pak se diví. Druhá, snad i horší věc, je ta, že se zvířata často snad i od zákona berou jako věci, jako majetek. Zvířata mi nepřijdou tolik prohnilá, tak proč je kreslit hororově. U lidí záleží na tom, koho znázorňuji. Když kreslím ženu, tak se snažím o něco jemnější linky. Když vraha, tak je strašidelné ztvárnění na místě.
Tvé motivy jsou často dost obskurní a hororové. Co tě vede k tomuto depresivnímu výrazu?
Depresivní asi jo, ale mně osobně to tak nepřijde. Nějaký čas čtu různé knihy a časopisy zabývající se případy jednotlivých vrahů. Je to celkem síla, ale je to poutavé čtení. O to víc když tam jsou zveřejněny jejich výpovědi. Chtěl jsem ztvárnit jakousi galerii zla. Taková témata mě baví a naplňují. Někdy maluji ze vzteku, někdy s dobrou náladou. Dílo dopadne stejně podle ostatních pochmurně. Zakopaný pes bude ale v tom, že mně moje práce připadají veselé.
Pracuješ na projektu 69 vagín. O co se jedná?
Projekt je o tom, že maluji intimní partie slečen z různých koutů republiky, někdy se předloha dostane i ze zahraničí. Jsou to ilustrace do připravované knihy. Cílem projektu je dokázat, že zvládnu vzbudit důvěru u 69 žen. Až bude celkový počet ilustrací hotov, chci to vydat s krátkými povídkami a jednu knihu pak nechat vydražit. Výtěžek by putoval na výzkum vakcín proti rakovině děložního čípku. I když to asi ještě bude běh na dlouhou trať.
Už jsi pracoval na zakázku jako grafik při ilustracích knih nebo designu longboardů. Plánuješ do budoucna, že by ses malováním mohl živit?
Plány by byly, mám ale jeden velký handicap. Má tvorba je téměř čistě analogová. To se hodně zúžují šance najít místo a kreativitou se živit. Pomaličku sundávám růžové brýle a budu se muset smířit s tím, že takhle budu mít jen jednorázové zakázky. Nebo zapracovat na digitální formě, ale to by mohlo ztratit osobité kouzlo.
text: Tomáš Vovsík
