Už na tom nemakej, je to hotový

Abych pravdu řekl, já jsem sice studoval malbu, ale nejsem ten klasický malíř ve slova smyslu portrétním nebo figurálním. Já jsem vlastně už byl na malbě na střední a tam jsem si právě prošel těmi figurami a tělem a portrétem, ale to mě moc nebavilo. Tudíž jsem se nakonec nasměroval na tu brněnskou malbu na VUT, kterou vede Petr Kvíčala. Na VUT se k malbě staví více konceptuálně a není přímo prioritou, aby člověk musel malovat. V ateliéru Petra Kvíčaly není problém dělat video, když se ti chce. No a já jsem  od té figurální malby přes různé inspirace postupně došel ke stále čistším plochám. Tehdy jsem se tematicky věnoval něčemu okolo motorek, respektive závodů. Ty motorky tam nebyly patrné, byli to pouze fragmenty a celé obrazy jsem dělal autolakem. A tím, jak obraz silně leskl, se vlastně sléval do jedné plochy. Já v zásadě vždycky musím téma vyčerpat úplně, a tak když se vyčerpaly motorky a lesklé plochy, začal jsem hodně kreslit. Snad dva roky jsem teď jenom kreslil a vůbec jsem ty obrazy nevybarvoval . Byly to samotné kresby. Až teď ke konci jsem začal pracovat s barvou a až teď se postupně vracím ke klasickému malování na velikém formátu - vlastně to, co je gró mé práce, jsou ty veliká plátna co jsi mohl vidět. Na těch malých si vlastně jen zkouším. A k tomu co dominuje - většinou to začíná kresbou. Myslím, že malba a kresba jsou tak půl na půl, ale vždy to začíná tím, že se nápad rozkreslí. Takže kresba je dominantní, ale pak začnu pracovat s barvou, a ta tu kreslenou linku upozadí a ve výsledku oba dva prvky dojdou do harmonie. Dokonce i pod tou barvou některé kresební základy zanikají. Dřív jsem tu kresbu ještě hodně rýsoval, tady na výstavě je to už vlastně vidět jenom jako fragmenty. Pravdou je, že od kresby se všechno odvíjí, dává kostru - takže ano, asi je dominantnější.

Těch šest let na škole tak nějak uběhlo. Já jsem se hodně bavil s Petrem Kvíčalou, vedoucím ateliéru, se kterým jsem vlastně řešil práci už od třeťáku. No a když jsme vyčerpali témata, hodně mi pomohl Vašek Stratil. Mám s ním skvělý vztah. Dokáže lidem, které si oblíbí, vždy dobře poradit, i když má sám za sebou spoustu různejch peripetií, počínaje drogama a konče bůhvíčím. A i když je v těch největších sračkách, tak dokáže poradit. Řekne dvě věci a ty jsou stoprocentně pravdivé. Vlastně když nad tím přemýšlím zpětně, pro mě nebyl důležitý odpich v podobě nějaké konkrétní výstavy, spíš mám dojem, že ten zlom, ten první schod ke slávě, by mohl ještě přijít (směje se). Rozhodně je super, že se hned za začátku ozvali A.M.180 a byla to pro mě první výstava v Praze a v prostoru, který měl renomé. Ale nejvíc mě posunul ten Vašek Ztratil. Bylo to vlastně v době, kdy jsem dělal ty obrazy motorek a závodů. Měl jsem v ateliéru něco rozdělaného a odložil jsem to, protože jsem chtěl začít další obraz. A pak jsem druhý den dorazil do ateliéru a u toho rozdělaného obrazu bylo na takovém velikém archu papíru napsáno "Už na tom prosím tě nemakej, je to dobrý. Přijď za mnou, já ti poradím - Vašek Stratil." No a po tom jsem už to takhle nechal, přestal jsem obrazy tak pintlich dodělávat - předtím jsem byl zvyklý je třeba nechat ještě půl roku ležet a furt domalovávat, dokreslovat. Je strašně důležité mít za sebou background -  člověka, co vám bude pomáhat nad prací přemýšlet. A vlastně všechny tyhle lidi jsem potkal na škole - tím nejdůležitějším se pak pro mě stal Jiří Ptáček, kurátor a kritik. On mi teď hodně pomáhá dívat se na práci - po motorkách a po kresbě a propisce jsem dostal chuť dopracovávat to akvarelem. A vždycky se scházíme před výstavou a konzultujeme spolu a on povídá: "Hele je to dobrý, ale stále tam něco chybí." A pak stačilo, aby mě ukázal dva nebo tři autory ze světa, kteří dělají něco podobného ale vlastně úplně jinak. A pak mi ukázal jednu newyorskou autorku, která vlastně podobnou technikou jako já dělá obrovský formáty, čtyři nebo pět metrů velká plátna, i když už má na to partu lidí, kteří ji s tím pomáhají jak ve fabrice. Tak to je tak k tomu vývoji.

 

Spíš já jsem teďka rád, že jsou výstavy, že se to nějak sype jedno za druhým, že jsem nucený neustále pracovat. Vlastně od léta teď budu mít první měsíc volno, že nebudu nic dělat. Protože já vždycky v létě vypadnu do Berlína Jedu si na dva na tři měsíce si "vorazit" od lidí, ale postupně to začíná být problém, protože už tam mám spoustu kamarádů, takže jsem zase s nimi. Pronajmu si veliký byt a tam si zkouším různý věci, vymýšlím něco nového. Tahle "berlínská rezidence" mě taky hodně pomáhá v tom "odpichu" - ale především jsem opravdu šťastný, že teď jsou ty výstavy a že se to hýbe. A taky je super, že už člověk nemusí jíst suchej chleba (směje se).

Co je sranda, když mluvíme o Berlíně, je to vlastně teď taková mekka pro spoustu lidí. Ale přitom tam neprodáš obraz! Nebo respektive prodáš, ale co chci říct - je to město, kde žijí jenom mladí lidé - tedy minimální kupní síla a obrovský přetlak na pracovních pozicích...jenom abychom si to neidealizovali (s úsměvem).


zdroj: tomasbarta.com

Já si myslím, že je docela dobré, že tam aspoň někdo něco hodí. Zvlášť v téhle společnosti, kde prostě lidé nejsou zvyklí platit za něco, za co nemusí. A tady jde podle mě o autora - ale spíš o to, že výstavní prostor musí někdo udržovat, provozovat, koneckonců i postavit. Tím pádem kdokoliv tam cinkne tu minci, tak přispívá na dobrou věc - přispívá tím, že projevuje snahu aby se kultura zkvalitnila. Je důležité, aby se lidé naučili za tohle platit - ne kvůli penězům, ale kvůli vyjádření hodnotnosti té výstavy. 

Tomáš Bárta má za sebou ateliér malby na brněnské FaVU pod vedením Petra Kvíčaly. Má za sebou přes dvacítku výstav, jednou z prvních byla i prezentace v Galerii A.M.180 v Praze. V minulém roce se mu podařilo zařadit se do sbírek vídeňské MUMOK či Národní galerie Praha, stal se držitelem prestižní ceny WalterKonschatskzkz Kunstpreis. Žije střídavě v Praze a Berlíně a v únoru jede na měsíc na dovolenou.

 

Text: Adam Ondráček

Foto: Sergej Alexejevič