Vytrženo z kontextu
Kavárenské posezení nutí k zamyšlení
Výstava Markéty Kubačákové s názvem “Ale to přece nemůžeš – Fakt musím – To nechápu! Máme přece vernisáž” ve studentském prostoru K4 vytrhuje z každodenní rutiny. Najdeme kus literatury, kde bychom ji čekali.
Poprvé jsem navštívila studentský klub K4 při vernisáži této výstavy. Prošla jsem všechny místnosti, ve kterých stály stolečky. Lidé tu popíjeli a debatovali. Vypadalo to jako v normální studentské kavárně. ,,Tak kde je to umění" říkám si. Po chvíli rozhlížení mě zaujaly ubrusy na stolcích. Rozhodnu se překonat svůj stud a narušit osobní zónu popíjejících u nejbližšího stolečku. Ono to tu umění přeci je! Neubráním se úsměvu, jak mě už na začátku vystavující ,,vypekla". Na ubrusech jsou natištěné texty z knih Thomase Bernharda a Václava Havla. Nápad s ubrusem mi přijde velmi působivý až komický. Člověka to rozhodí, nebo minimálně zarazí. Po prohlédnutí všech ubrusů jdu do poslední místnosti, kde je promítána video-projekce, ve které jsou sloupy se spirálovitě probíhajícím textem. Napravo si všímám skříňky s pořadníky, skříňka mi hlásí něco o mé zbytečnosti žití. Tak dík! Cestou zpátky uslyším hlas. Vychází ze zdi. Jdu blíž a objevím druhou video-projekci. Nějaký muž vypráví své silné dojmy a autorka po něm opakuje to samé i s vycpávkovými slovy. Něco jako hodně starý dabing bez jakéhokoliv zabarvení hlasu. Působí uměle a nezajímavě. Efekt videoinstalace je až komický.
Bylo toho už na mě moc a jdu poraženě na vzduch. A o to vlastně šlo, vyvést člověka z míry. Nebo ne? Možná taky, abychom u vína mluvili o něčem jiném než o tom samém pořád dokola. Nebo prostě jšlo jen o splynutí umění s normálním životem. Výstava potrvá do 24. února, tak se nezapomeňte přijít mrknout.
Autorka výstavy Markéta Kubačáková, absolventka VŠUP a FaVu VUT, je vizuální umělkyně. Má za sebou několik výstav jako například: Diagnosa v galerii Velryba nebo Bylo, nebylo… v kině Světozor. Více o její tvorbě můžete najít na jejích stránkách.
Text: Sára Šimáčková
